Nicméně počítám, že příští dva dny tady nebudu, protože jedem na Slovensko na pohřeb. A nevím, jak dlouho tam budem. Ach jo... Já to Slovensko mám ráda, ale štve mě, že tam jedem zas kvůli takové smutné události. No nic no. Užijte si povídku :)
FANDOM: originální
POSTAVY: dva kluci jménem Chad a Flik
WARNING: časem bude jakože jsem hovado ;)
ANOTACE: je to jakýsi pokus o filozofování. Doufám, že se mi to povedlo. Mimochodem, nestudovala jsem astronomii a mé znalosti jsou základní. Tak se proto omlouvám za případné chyby v tom začátku xD
Na počátku všeho bylo nic. Jen nic. Nic víc, nic míň. Jen
nic. A z toho nic vzešel velký třesk a pomocí něj pak vesmír. A s ním
i hvězdy, galaxie, mlhoviny, komety, černé díry a dokonce i planety. A mezi
nimi i Země. Je krásná. Zvláštní. Jedinečná. Originální. Žádná další taková
zatím nebyla objevena. Je skvělá. Všichni to ví. Všichni, kteří na ní žijí.
Anebo ne? Nebo jo? Nebo snad ne? Vědí opravdu všichni lidé na světě, jak vypadá
svět kolem nich? A když ano, tak vědí opravdu všichni lidé na světě, jak vypadá
CELÉ jejich okolí? Vám asi připadá, že nikdo takový neexistuje. A když, tak vy
ho určitě neznáte, nikdy jste neznali a nikdy nebudete znát. A určitě se vás to
ani netýká. A přece by se takové výjimky našly.
Ráno. První sluneční paprsky právě udeřily do oken ústavu
pro lidi s vážnými plicními chorobami. Tak jako pronikaly do všech ostatních
místností, tak pronikly i do pokoje číslo sto tři. Hladily po tváři sedmnáctiletého
spícího kluka, jehož obličej lemovaly havraní vlasy. Rozespale si protřel tvář
a rozlepil své nebesky modré oči. Díval se jimi z okna. Nevadilo mu, že mu
do nich svítilo Slunce. Letmo se do něj zadíval. Zamrkal. Bylo tak jasné, ale
teplé. Kluk vztáhl ruku k oknu. Jak moc ty paprsky asi hřejí za sklem?
Vstal a přešel za nimi. Je krásně. Sluníčko, na nebi ani mráček… Asi je teplo.
Viděl hřiště a na něm děti, jak si jen tak hrály na prolézačkách. Jaké to asi
je? Houpat se na houpačce? Chodit po trávníku? Klouzat se na skluzavce? Hrát si
s míčem? Na okno najednou přiletěl kos. Ďobal zobákem do skla. Kluk se
usmál, ptáček mu přišel roztomilý. Ťukal prstem do tabule. Kos však odletěl
pryč. Proč? Bál se snad? Vždyť kluk do toho skla jenom ťuknul.
Ozvalo se bouchnutí dveří. Černovlásek se otočil. Stál tam
robot a vezl snídani.
„DOBRÉ-RÁNO-FLIKU,“ pozdravil.
„A. Dobré. Co to dneska vezeš?“
„OVESNOU-KAŠI,“ odpověděl stroj. Černovlásek šel a vzal si
jídlo.
„DOBROU CHUŤ.“
„Děkuji,“ pravil a s chutí se pustil do snídaně. Chutnala
mu. Aspoň něco z normálního světa. Přitom znova hleděl ven. Ach, jak by si
přál být volný jako ten kos, co před chvílí odletěl… Mimochodem, přijde dneska?
„NA-SHLEDANOU,“ pověděl robot a i s prázdným nádobím
odešel. Flik najednou zakašlal. A kašlal dál. Urputný záchvat kašle. Naštěstí
se ale ihned spustil respirátor, takže ho to přešlo. Ulehl do své sněhobílé
postele. Čeká ho další nudný den strávený v téhle místnosti. Zase se
zahleděl ven. Viděl partu lidí jdoucích do hospody ha hřištěm. Jak asi chutná
pivo? Je hořké? Nebo snad kyselé? Jaké to asi je, být opilý? Jak chutná
alkohol? Jaké to je, jít s kamarády na pivo? Jaké to je, mluvit s nimi
z očí do očí? Flik měl tolik otázek… Na žádnou z nich ale ne a ne
najít odpověď. A mimochodem, přijde dneska? Jenže… Kdo to má vlastně přijít?
Kdo je ten kluk? Jak se jmenuje? Jaký má hlas? Jaké má záliby? Mluví jemným vysokým
tenorem? Příjemným barytonem? Nebo snad krásným hlubokým basem? Jmenuje se
Patrick? Nathan? Nebo třeba Leo? Tolik otázek…
Přišel. Ten hnědovlasý chlapec, co tu sem chodí obvykle,
přišel i dneska. Ten jako jediný se o Flika zajímal. Aspoň pohledem o něj
zavadil. Tak tomu bylo i dnes. Ale Flik to už nevydržel a zabouchal na něj.
Brunet se ohlédl, a když spatřil, kdo to na něj tříská, usmál se a zamával na
něho. Černovlásek mu gesto opětoval. Pak dostal nápad. Popadl papír a tužku.
Napsal:
„Já jsem Flik a ty?“
a přitiskl to na sklo. Hnědovlásek to uviděl a okamžitě z kapsy vyhrabal
mobil. Napsal do SMS:
„Já jsem Chad. Těší
mě.“
Chad. To je krásné jméno, napadlo Flika.
„Mě taky.“
„Proč jsi tady, Fliku?“
„Já… Jsem nemocný.“
„To vím. Ale proč jsi
pořád v téhle místnosti? Pokaždé, když přijdu, tak jsi tady.“
„To nevím. Ale asi je
to proto, že je to se mnou vážné. Kolik ti je?“
„Aha. Osmnáct. Tobě?“
„Sedmnáct. Chade?“
„No?“
Flik se v psaní trochu zdržel.
„Jaké to tam venku je?“
„No… Víš… Je to tu různé.
Tys nikdy nebyl venku?“
„Ne, nepustí mně.
Ostatní můžou ven ta na hodinu, dvě. Ale já ne. Asi jsem moc nemocný.“
„To je mi líto. A to s tebou
o tom doktoři nemluví?“
„Ne. Ani k nám nechodí
sestry. Ty vidíme jen jednou týdně na vyšetření. Jídlo nám nosí roboti a uklízí
tady taky roboti.“
Chad se zamyslel. Bylo mu Flika líto. Tolik si přál, aby jej
pustili ven… Aspoň na jeden jediný den. Chtěl mu toho tolik ukázat. Představil
si, jaké by to asi bylo, kdyby spolu jen tak chodili třeba po tom hřišti. Jak
by Flik reagoval. Určitě by se mu tu líbilo. Jak by reagoval na to, kdyby spolu
ruku v ruce šli třeba do cukrárny? Jak by mu chutnala zmrzlina? A když
zmrzlina, tak jak by mu asi chutnaly Chadovy rty? Miloval jej. A tolik toužil
po tom slyšet jeho hlas. Dotknout se jej. Pohladit ho. Obejmout. Políbit.
Ochraňovat ho. Byl to jeho andílek. Tak křehký… Jako z porcelánu. Křehký
porcelánový andílek. Vztáhl dlaň a přiložil ji na sklo. Černovlásek si ji
chvíli zvědavě prohlížel.
„Co to máš na dlani?“
napsal na papír. Nikdy v životě to neviděl.
„Tohle? No, to je jen
škrábanec. To mi udělala naše kočka.“
Flik se zamračil. Nelíbilo se mu, že někdo ubližuje jediné
osobě, která o něj stojí. Chad se zasmál.
Žádné komentáře:
Okomentovat