Cesta-8. díl

Lidi, gomen, ale já zaboha nevím, jak vypadá Malfoyovic barák zepředu, natož abych věděla, jak vypadá zezadu, zboku, zevnitř, zevně a tak podobně. Takže ten popis jsem si vymyslela.

SASUKE:
Nenecháme vás tak?! Nenecháme vás tak?! Co tím jako myslel?! Pokud vím, byl jsem právě znásilněn těmi třemi magory… Asi je jdu zlikvidovat a ty jejich zbytky hodit do toho igelitového pytle a do popelnice.
Koukám na toho blonďatého magora. Hledí před sebe jak vůl na vrata. Asi mu ještě nedocvaklo, že to, co se právě stalo, právě skončilo. A asi je z toho v šoku. Moment… ale vždyť mi ho honil… No jo, to beztak byly hormony. Ty s člověkem při sexu dovedou udělat nevídané a neslýchané a nepochopitelné věci. No, tak, pokud nad tím někdo uvažuje a dobere se k logickému závěru, což je i možné, tak to pochopitelné je. Ale s tady tímhle ty hormony zřejmě udělaly fakt hodně… Přejdu k němu a zamávám mu před očima, jestli vnímá.
"Haló," pomalu mu zařvu do ucha.
"Co je?"
Á, tak on se probral?
"Nic. Já jen, jestli jsi z toho v takovém šoku, že potřebuješ psychiatra."
"Debile. Znásilnil mě vlastní otec."
Incest? Jó, to moc dobře znám.
"Tss, to je toho. Mě denně znásilňuje vlastní brácha."
Teď se na mě dívá, jako bych se zbláznil pro změnu já. Mám pocit, jestli není zelený nebo nějak podivně bledý. Jen tak, čistě ze zvědavosti, k němu přejdu a zblízka mu kouknu do tváře.
"Co čumíš?" ohradí se. Ignoruju to. Prohlížím si tu jeho nevinně šokovaně vyhlížející tvářičku. Vypadá normálně. Jo. Takže zvracet z toho, co jsem mu o svém bráchovi právě řekl, se mu nechce. Ok. Ještě, aby to nevydržel a pozvracel by mně. To tak. Pak by si to musel vyčistit.
No jo, ale co já tu budu dělat? Co jsem to chtěl dělat, než mě ti tři znásilnili? Nevíte to? Sakra, ten debilní koitus s mou hlavou udělal věci… Že bych chtěl odsud zdrhnout? Možná. Každopádně bych se tomu nedivil. Hlavně svojí Uchihovské česti ne. Ta se nemýlí nikdy. Pokud vím. Sakra, nějak si nejsem jistý. A do prdele. Co, že jsem to chtěl? Jo, zdrhnout odsud zpátky do Konohy. Tak… Oblékám se a ráčím vypadnout z tohohle baráku.
"Kam jdeš?" ptá se ten blonďatý magor mladší.
"Co tě to zajímá?" zmizím s těmihle slovy ven. Vyjdu z ložnice a začnu hledat východ. Najdu jakési schody vedoucí dolů. Mám to! Na konci těch schodů bude východ! Má intuice nikdy nezklame. Běžím dolů. Jakési dveře. Otevírám je. Suterén. No, tak pro jednou intuice může zklamat, bóže. Běžím nahoru…
Ittaaaaaai! Do prdele! O ten debilní poslední schod jsem zakopnul, natáhl se jak dlouhý, tak široký, sjel schody po břiše zpátky dolů, jebnul nohama do dveří, zkoušel se postavit, hlavou jsem jebnul do kliky tak, že se dveře otevřely, což udělalo šíleně hnusný skřípavý zvuk, kterého jsem se pro změnu lekl a jak jsem se lekl, cuknul jsem sebou, vzala mě váha a jak dlouhý, tak široký jsem se natáhl na zem, přičemž, jak jsem padal, tak jsem se hlavou jebnul do dveří. No paráda… Ten debilní schod musel být snad o metr větší a ten metr musel být neviditelný. Schválně, přeměřím si ho. Ve sklepě vyhrabu jakýsi starý metr a ty schody si přeměřím. A…ta svině poslední je větší jen o dva milimetry! Pitomé dva milimetry! Moment, ale to je zajímavost. Tak přece jen na té teorii, že pokud je schod v bytě větší jen o dva milimetry, lidé většinou zakopnou, bude něco pravdy. Je to svině, ten schod. Převeze i sharingan tak silného Uchihy, jako jsem já. Jen nad tím kroutím hlavou. Jak můžou být schody takové svině?
No, přestanu uvažovat nad takovýma debilovinama a radši znovu začnu hledat ten východ. Vylezu po schodech, radši už se dívám pod nohy, přejdu halu a najdu další dveře. V domnění, že tam bude aspoň předsíň, je otevřu. Sakra… Ten magor se z toho znásilnění asi málem posral. To se na tom záchodě nemůže zamknout?! Se zacpaným nosem zavírám dveře od místnosti, kam i sám císař pán musí chodit pěšky. Ráčím se dál hledat ten zatracený východ. Výchozí bod: opět hala. Zas natrefím na jakési dveře. Zas mi má pravděpodobně neomylná intuice říká, že tohle by ten východ mohl být. Otevřu dveře… Chyba lávky. Opět. Tentokrát jsem natrefil na obývák… Vybavený poněkud podivným nábytkem. Mrtvolné ruky jako doplňky mi bohatě stačí k tomu, abych si domyslel, z čeho bude nábytek. S vypleštěnýma očima a žaludkem v krku zavírám dveře a jímám se hledat dál. Zas mi má intuice říká, že tentokrát to budou ty správné. Otevřu je, v domnění, že tentokrát už se určitě nemýlím. A natrefím na pokoj toho magora. Jak se sem z toho hajzlu za těch pár minut, navíc nepozorovaně, dostal, netuším. A ani vědět nechci.
"Co čumíš?"
Jen na něj vypláznu jazyk.
"Co si to dovoluješ?!" vyštěkne na mě. Á, Uchihovská čest přichází na obranu.
"Tak hele. Já jsem Uchiha Sasuke. Kolikrát ti to mám opakovat?!"
"No a? A já jsem Draco Malfoy. Kolikrát ti mám tohle opakovat já?!"
"Mně? Uchihovi Sasukemu? Z klanu s nejlepšími očními technikami na světě? Mně to opakovat nemusíš. Nejsem tak blbý, jako ty, debile."
"Debile?!"
"To byl kompliment."
"Avada…," bere on tu divnou věc jménem zřejmě hůlka.
"Chidori!" nedám se a ženu se na něj s chomáčkem blesků v ruce. Jak ho ale vidím s tím jeho vyděšeným výrazem, mám chuť se nad ním slitovat. Ovšem jsem Uchiha. Nemůžu se nad ním slitovat. Ale na druhou stranu… se tomu fakt divím, ale mám chuť to udělat. Vykašlat se na pravidla klanu a slitovat se nad ním. I když, trošku ho postrašit, není špatný nápad. Doženu se s chidorim až k němu. Házím to na něj. Asi tak milimetr od jeho tváře ale zastavím.
"Baf!" udělám na něj po minutě hrobového ticha, kdy nad ním stále držím chidori.
"Do prdele, ty kreténe!" zařve na mě. Fíha, ten se lekl ještě víc, než já, když jsem sletěl z těch schodů. Jo, to má za to. Nemá mít tak debilní barák. Ale, ten se lekl teda parádně. Jebnul se hlavou o stěnu a o polici tak, že na něj z té police sletěly všechny věci. Rozpustím chidori a válím se smíchy po podlaze. Magor! Mě chce zabít? Udusit smíchy? Ty kokos… To je na skapání xDDDDDDDD Jo, takhle by vypadala moje reakce, kdybych si s někým takhle psal na skypu.