Cesta-13. díl

Tehdá byl pátek 13. A protože 13 je v některých případech šťastné číslo, tak jsem pro vás napsala 13. díl Cesty. Mimochodem, víte, že pátek 13. má doopravdy spojitost s čarodějnicemi? A víte, co? Já jsem předtím brečela smíchy. Fakt. Takhle už jsem dlouho nebrečela smíchy. Ale když ta recenze na tu Luliny povídku je takový bombovní dojeb xD Jsem to četla i máti a ta, až pro slash a yaoi nemá pochopení, tak se tomu smála. Dobrý, co? Ách jo... To bude tím počasím. V létě má být horko a ne taková zima. Jo, počasí jeblo. A jebe i yaoistkám a slasharkám. Můj domov je jeden velký blázinec. Což mi připomíná, že už mě vlastně nemusíte vézt do Bohnic ani do Opavy. Mně náramně stačí můj domov, kam i vlastně patřím. Včerejšek byl toho důkazem. Ne, toho je důkazem celý můj minulý, nynější i budoucí život, pokud se toho dožiju *zaklepává*.
A vy si mezitím čtěte, jo? Je to pro vaše dobro.

"Jo. Tohle už dávno přišlo," povzdechl jsem si. Tahle řeč celkem prolomila mé Uchihovské já. Mou masku. Jo. Přesně tak. Uvnitř jsem jen troska, co neví, co se sebou. Jak přestat žárlit na to, že otec má Itachiho radši. Jak přestat nesnášet zbytek Team Kakashi. Vždyť co mi vlastně udělali? Jsou mi jenom loutkami, na kterých si vylévám zlost na otce. Ale kdyby věděli, do čeho jsem se teď dostal, určitě by mi přišli na pomoc. Jak rád bych je teď viděl…
Ale co on sakra myslel tím, že snad přijde čas, kdy poznám jakousi nespravedlnost a chuť pocítit moc nejlepšího kouzelníka na světě?

Co tím jen myslel?
"Co jste myslel tím, že snad přijde čas, kdy poznám nespravedlnost a chuť pocítit moc nejlepšího kouzelníka na světě?"
"Víš… Otec byl mudla. Prachsprostý odporný mudla. Je mi dodnes hanba, že vlastně nemám čistou krev. Dávno, už dávno jsem si usmyslel vymýtit kouzelníky s nečistou krví. A ta krysa mi v tom vždycky zabránila. Brumbál, nejsilnější kouzelník světa… Pak ten malý roční spratek… Harry… Když měl rok, vpadl jsem do jejich domu v domnění, že zabiju jeho i jeho rodiče. Jenomže jeho matka ho ochránila. A on pak ze mě udělal trosku. Trosku, pouhopouhé nic. Které nebylo oni člověkem a muselo žít jako parazit na ostatních kouzelnících. Ale věštba se jednoho dne naplní. Jednoho dne jeden z nás zemře. A tím jedním z nás bude on!!!"
Parazitováním na ostatních kouzelnících? Fuj, jak odporné. Natáhne mě z toho. Ale je mi ho vlastně líto.
"Ale cos ty myslel tím, jak jsi řekl, že tohle už dávno přišlo?" zeptal se pro změnu on. Což mě celkem udivilo. Mám mu to říct nebo ne? Přece jen, mám tu svou Uchiha masku. Jo, jsem Uchiha. Ale v nitru jsem taky nic. Pouhopouhá troska, která na svého bráchu navenek žárlí, ale v nitru ho obdivuje. Která navenek nesnáší Naruta a vůbec celý Team 7, ale v nitru je obdivuje pro to, jak dovedou držet při sobě. A Naruta také proto, jak se z nuly, kterou nenáviděla celá Konoha dostal do pozice, kdy ho všichni obdivují, a stal se hrdinou vesnice. Nebo na něj snad žárlím? Já nevím. Ale vždyť moje schopnosti také nejsou k zahození. Vesnice si vždy cenila technik klanu Uchiha. A také nás obdivovala. Nebo na něj žárlím snad proto, že on je synem Hokageho? A jako takový má právo se jím stát? Právo docílit svého snu? Ale vždyť co mi je po tom? Já jsem se chtěl stát kapitánem ANBU. A místo toho se jím stal Itachi. Ale měl bych to brát jako výhodu. A také bych mu to měl přát. Vždyť se jím stal můj bráška, kterého obdivuji a mám ho rád.
"Já… Nic. To neřešte," odpověděl jsem nakonec. Stejně ale neuniknu jeho prozíravému pohledu do mých očí. Najednou mi hlavou proletí celý můj dosavadní život. Dětství, jak jsem si chtěl hrát s Itachim a jak mě vždycky odmítl, jak jsem s ním chodil trénovat, jak mě táta učil Katon Goukakyuu no Jutsu a jak byl zklamaný, když se mi to nepovedlo, jak přede mnou Itachiho vychvaloval, vzpomínky na mámu, kterou miluji a vzpomínky na otce, kterého nesnáším… Celý můj život i pocity z těch daných momentů až doteď. Cítím se… Divně. Nostalgicky, ale zároveň se ve mně probudila další vlna žárlivosti. Možná… Možná by nebylo zas tak špatné žít tady. Vždyť tady na nikoho žárlit nemusím. Nikdo mi k tomu nedává důvod. Sakra, měl bych už tu svou masku odhodit!
"Tvůj brácha tě vždycky odmítl, když sis s ním chtěl hrát, že?" stále mi hledí do očí. Sakra, jak to ví?!
"Jak to…?!"
"Obdivuješ ho, ale navenek na něj žárlíš, že?"
Hledím jak puk. Tohle mě vyděsilo.
"Nesnášíš vlastního otce, že? Vidím, že tohle máme společné."
No, jo. Tohle máme společné. Tos uhád, skinheade. Ale teď mi sakra řekni, jak tohle děláš?! Děsíš mě. Přestaň s tím!
"Mámu miluješ, ale otce nesnášíš, protože preferuje Itachiho, tvého bráchu, že? Mimochodem, děkuji, žes mi svou rodinu představil. To byla skvělá technika, kterou tě otec učil. A jak jsi pak s tím jako malý kluk podpálil les."
Sakra! Jak to, kurva, ví?! Jak dokáže číst ty myšlenky?! Jsem snad v nějakém genjutsu?! Do prdele, tohle bych měl poznat! Jsem přece Uchiha s plně vyvinutým sharinganem! Aktivuji ho a snažím se z tohohle genjutsu vymanit. Nejde to! Přestaň s tím!
"Přestaňte s tím! Děsíte mně!"
"Ale no tak. Jen jsem se chtěl o tobě dozvědět víc. Už bys tu svou masku fakt měl odhodit."
Ne! Ne! Já odsud zdrhám! Ne, nezdrhám, jsem přece Uchiha! Susanoo! Sakra, ani to nepomáhá! To je pěkně záludné genjutsu! Kéž by tu tak byl brácha. Ten by ho zlikvidoval svým tsukuyomi! Už to mám! Genjutsu! Sharingan! V pohodě ho do něj dostanu. Divím se tomu. Když není ninja, tak by neměl mít žádnou chakru. Že by to bylo tím, že je to kouzelník, či co? Čekám, jestli se z něj dovede uvolnit. A buď je to genjutsu tak silné nebo se z něj uvolnit fakt nedokáže. Nevím, čím to je, ale nějak mi ho je líto. Vlastně… Co by mi mohl udělat, když mě potřebuje? Třeba se fakt jen chtěl dozvědět něco víc o mé minulosti. Já jsem ale vůl… Přicházím k němu. Sahám mu na čelo. Zvláštní… Má tak zvláštně, ale příjemně jemnou pokožku…
"Kai!" zkusím ho uvolnit. Taky to zabralo. A taky to nechápu.
"Jak… Jak víte o mém dětství a pocitech?" zeptám se ho jen, co se probere.
"Chlapče, ty máš opravdu skvělé zvláštní schopnosti," řekne. No jo. Jsem přece Uchiha, ne? Ale jak to udělal? Podle toho, jak jsem se z toho nemohl dostat pomocí sharinganu, to zřejmě genjutsu nebylo. Ale co to potom bylo, sakra?! Tahle technika mě děsí. Pomalu silnější než sharingan, nejsilnější oční technika v dějinách všech ninjů…
"Ja-jak jste to dokázal?"
"Chlapče, já jsem druhý nejsilnější kouzelník na světě. A jediný, kdo se dokáže ubránit mému proniknutí do mysli, je Brumbál. Ty v nitrobraně asi moc dobrý nebudeš, pokud vůbec víš, co to je."
"Nitro-co?"
"Nitrobrana. Obrana proti vniknutí do mysli. A teď si běž po svých. Mám ještě něco na práci."
Hm, po svých. Ale kam? K těm magorům se mi zrovna dvakrát nechce.
"A nemohl bych zůstat u vás? Navíc, potřebuji se dozvědět víc o tom, koho mám zabít."
"A víš, že to není tak špatný nápad? Červíčku! Ubytuj našeho hosta!"
Do místnosti vešel jakýsi trpaslík. Prohlédl jsem si ho. Fuj. Vypadá jako krysa. Tak s touhle krysou tu mám bydlet?! Je mi na zvracení… Ale co. Je tu ten skinhead. Ten mi za to stojí.
"Zajisté, pane," odpoví a odvede mě do jakési místnosti. Je ošuntělá, a celá zaprášená, ale co jiného bych v tomhle světě mohl čekat? Musím se s tím spokojit. Navíc, ten skinhead mi za to stojí. Nevím, co se to se mnou děje. Snad s ním začínám… Soucítit?