Muhahaha, lidi. Mně tuhle povídku fakt baví psát ^^ Kdo by řekl, že na páry se Sasanem se píše tak dobře? Ještě, když ho člověk nenávidí xD Ale pro povídky je ta jeho povaha fakt zlatá *schovává se před kameny, které po ní házejí Sasanovi odpůrci*
Dobře. Nebudu to obkecávat. Užijte si dílek :)
Warning: ne.
Věnování: na prvním blogu jsem tenhle díl věnovala mé drahé Ilay, takže jí ho věnuju i tady:)
"Dobře. Jmenuji se Draco Malfoy, když to chceš vědět," poví a zmizí. Fuj, náfuka jeden. Ale co si teď počnu? Sakra. Kdyby tu byl aspoň Itachi. Jo, teď mi chybí. A jo, možná i já jsem namyšlený, ale bráchu mám opravdu rád. Protože je pro mě odjakživa vzorem. Určitě by si věděl rady i zde.
Tsche… Nechám ho být a sbírám se ze země. Prý Draco Malfoy. Divné jméno. Co to vůbec znamená? Vsadil bych se o svou Uchihovskou čest, že něco hnusného. Jenže co si teď počnu, do prdele? Vůbec nevím, kam mám jít a co mám dělat. Dívám se kolem, abych si to tu pořádně prohlédl. Je to nějaká ulice. Fuj ale, spadl jsem to teda do pěkné díry… Samé podivné stánky s ještě podivnějším zbožím. Ale nechutným. Kostry rukou, oči, hlavy, jakési cosi, co ani nevím, co je… Kde to jsem? Přede mnou je jakýsi starý krb. Najednou z něj vyjde osoba. Muž, taky blonďák. Ty vole, já mám na ty blonďáky dneska nějaké štěstí. Chci se ho zeptat, kde to vlastně jsem. On ale bez povšimnutí odejde k jednomu z těch stánků a kupuje si to nechutné zboží. Beztak je to magor. Pche. Zjistím si sám, kde to jsem.
Jdu tou ulicí, až se dostanu někam úplně jinam. Lidé tu nejsou o moc normálnější a prostředí také ne. Přesto to tu působí mnohem… Přívětivěji nebo jak bych to řekl. Stánky sice podivné, ale ne s nechutným zbožím. Ale stejně mám pocit, že mám haldy… Zvířata, jakési staré knihy, jakési divné dřevěné tyčinky, které ani nechci vědět, na co jsou, nějaké staré knihy… Asi antikvariát nebo co. Moment. Jednou z těch hůlek na mě mával ten blonďatý magor, když po mně metal ta zelená a červená světla. Tak že by byly na to? Tsche… Stejně to nemá na moje Susanoo.
Prodírám se davem lidí, abych se tu vůbec zorientoval. Vidím jakéhosi starého chlápka v divných pruhovaných hadrech, jak se baví s dalším starým chlápkem s plnovousem a v nějakém pofidorném kimonu.
"Á, dobrý den, Korneliusi," pozdraví ten v tom kimonu.
"Dobrý, dobrý," odpoví ten v tom šíleném něčem, "Už jsem poslal rozkaz do Azkabanu, aby před vaši školu poslali nějaké mozkomory."
Mozkomor? Co to je? Ti dva zřejmě utekli z blázince.
"Děkuji, ale myslím, že to nebude potřeba. Navíc, mozkomorové před Bradavicemi by studentům mohli značně znepříjemnit studium."
Bradavice? Mám co dělat, abych nepropukl v šílený záchvat smíchu. Hahaha, zázrak. Povedl se jim zázrak. Tenhle hlod roztáhl můj věčně kamenný obličej do úsměvu od ucha k uchu a také mi cukají koutky. To je prostě nemožné! Povedlo se jim mě rozesmát! Muhahahahahahaha!!! Neudržím se a začnu se chlamat. Lidi se na mně dívají jak na blázna.
"Albusi, vím, že jste sice nejsilnější kouzelník na světě, ale přece jenom, Vy-víte-kdo má za sebou celou sebranku Smrtijedů, neživých a kdo ví, koho a čeho ještě. A navíc jsou tu ty viteály. A když už mluvíme o Smrtijedech, Lucius s námi samozřejmě přestal spolupracovat. A cestou sem jsem ho zahlédl, jak jde do Obrtlé ulice."
Kouzelníci!!! Smrtijedi!!! Jakýsi Vy-víte-kdo!!! Neživí!!! Přes vlastní řehot už jejich dál z jejich konverzace nezaslechnu nic. Škoda. Zjistil jsem, že smích není na škodu. A chtěl bych se bavit dál. Ovšem i můj smích je přerušen.
"Co se směješ? Utekl jsi snad z blázince? Podle tvého chování i těch hadrů bych řekl, že i jo," zpraží mě někdo pohledem. Kouknu se tím směrem a málem začnu zvracet. Ten mi tu tak chyběl.
"Podle tohohle prostředí mám pocit, že jsem do toho blázince spíš vešel. A jednoho z těch největších bláznů vidím před sebou," odpovím mu.
"Tak hele. Já mám čistou kouzelnickou krev, ty mudlovský šmejde!" odeskne a vytahuje tu divnou věc, co s ní po mně házel ta světla.
"Cože to?!" sice té nadávce plně nerozumím, ale už jen ten šmejd mě urazil na dvě stě procent. Aktivuju sharingan a začnu skládat pečeť.
"Katon! Goukakyuu no jutsu!" vykřiknu a zaútočím. Ten blbeček ale zmizí a v mžiku je za mnou. A tu směšnou věc mi drží u hlavy.
"Avada…," zašeptá.
"Draco. Pojď. Nemáme čas se zahazovat s někým, jako je on. Pán zla nás volá," ozve se za našimi zády čísi slizký hlas. Ten náfuka mě pustí a odchází. Já za ním hledím. Jde v doprovodu toho chlápka, co jsem se ho chtěl v té díře zeptat, kde to jsem.
"Tss," odfrknu si. Nebudu se s nimi zahazovat. Jakže se to jmenoval? Drak? Dráp? Drkot? Doktor? Měl nějaké debilní jméno. Radši jdu dál. Už mě z toho všeho pomalu, ale jistě začíná bolet hlava.
VOLDY: (na schůzi Smrtijedů, pozn. aut.)
"Mí drazí přátelé," založil jsem si ruce, "sešli jsme se tu, protože nadešel čas. Nadešel čas zabít Harryho! Ovšem jak víte, moje hůlka to nedokáže, neboť má stejné jádro jako hůlka Harryho. Proto to budu muset udělat jinak. A to tak, že si sám vyberu nejvhodnější hůlku někoho z vás."
"Ó, pane. Bylo by mi velikým potěšením, kdybyste si vybral tu mou," nabídla se Belatrix sedící po mé pravé ruce.
"Ne, Belatrix. Na to je ještě čas," odpovím. Ona jen lítostivě kníkla. Nechám to být. Chci pokračovat v diskusi, když tu Lucius zvedne ruku.
"Ano, Luciusi?"
"Můj pane, Draco říkal, že potkal nějakého divného kluka. Prý po něm metal bleskové a ohnivé koule. Ovšem buď to vzdal, nebo se netrefil."
"Proč se o něj tak zajímáš, Luciusi?"
"Můj pane, myslím, že by nám mohl být nápomocen při zabití Harryho Pottera."
"Ne. Děkuji. Tohle musím vykonat já sám. Jak pravila věštba. Ovšem přijmout ho do našich řad by nemuselo být na škodu. Nejdříve ale zabijeme Harryho."
"Můj pane, to je tak šlechetné," poví obdivným tónem Červíček. Že jsem ho radši nezabil, tu vlezdořiť.
"Děkuji, Červíčku," odpovím. Na chvíli se odmlčím. Zpoza dveří zaslechnu své háďátko.
"Červíčku. Otevři, prosím, dveře. Naghini říká, že máme návštěvu."
"O…o…ovšem, můj pane," vstane on, znovu se mi klaní a pustí hosta dovnitř. Je to kdo jiný než Severus Snape.
"Můj pane. Popletal se chystá v Bradavicích rozmístit mozkomory."
"Mozkomory? To by nám ovšem mohlo být nápomocno, Severusi."
"Ovšem Brumbál je zásadně proti, můj pane" pokračuje můj host.
"Ale tobě věří. Ty ho zajisté přesvědčíš."
"Můj pane, nemyslím si, že…"
"Severusi. Máš moji plnou důvěru. Nezklam mě."
"Zajisté, můj pane," odpoví. Ukloní se a zmizí. Schůze pokračuje dál.
TO BE CONTINUED *nj, studium angličtiny na jazykovce ji poznamenalo*
Žádné komentáře:
Okomentovat