Cesta-9. díl

Tak, další díl. To jsem rychlá, co? No jo, když to stěhuju ze starého blogu, to se to potom píše. Kéž by i moje hlava byla jak ten starý blog. Plná nápadů xD
Sakra, já budu muset udělat cover, protože nemám čím vyplnit místo nad povídkou xD Tak nic, no. Hodím tu teda ten díl a vy si užijte povídku^^

Smíchy se popadám za břicho. Teda, to jsem nečekal, že mě může někdo jako on tak rozesmát.
"Co se směješ?" ptá se on s naštvaným údivem v hlase a stejným výrazem v obličeji. Přitom si mne bolavé místo na hlavě, což výborně doplňuje tuhle komickou situaci, takže se musím chlamat ještě víc. Brečím smíchy. Jo! Ty vole, jemu se povedlo rozbrečet mě smíchy!!! Tak tohle je první člověk, kterému se to povedlo. Tohle musím potom doma napsat do komína bílou křídou. Moment, my máme komín? No, jsem Uchiha a bydlím v domě Uchihů, takže zřejmě ano. Používáme katon a na čem ho trénovat lépe než doma v obýváku v krbu… Moment. My máme krb? Nebo pec na tuhá paliva? Či já vím, jak se to jmenuje? No ale každopádně se tam dobře trénuje ovládání katonu. Třeba při takových situacích, kdy vám pračka vykládá, že je přímo posvátná a prosí vás, ať jí říkáte Velký syn Whirpool, a vy urgentně potřebujete trénink a nemáte čas lozit někam k jezeru. Heh, prý Whirpool, no té naší pračce fakt jeblo. Ještě více než tomu magorovi. Jo, daruju mu ji, třeba si s ní bude rozumět. Ne, ZAJISTÉ si s ní bude rozumět. Ale… cože jsem to chtěl? Jo, odpovědět mu na tu otázku.
"Ty vole… Ten se tak dobře vylekal a ten jeho výraz teď…," hýkám smíchy.
"Kreténe! Nepokoušej se mě naštvat!"
"Gomenasai!" řvu furt smíchem, "Oh man, donutil jsi mě k omluvě," zklidním se naráz. Ten blbeček se na mě ale zas žene s tou tyčkou, takže mi nezbývá než se bránit. Ovšem zbytečně. Ten debil se zastavil. Čumí na mě s vyjeveným výrazem.
"Co je to, to… go-no. No-go… go-no… nóóó… Gomensaisei?"
Tak teď mě zas dostal.
"Nanda sore wa!" vyprsknu, pusu si zakrývám dlaní, aby mi nevyletěly všechny sliny.
"Nesměj se! Není to hezké…"
Ty máš co mluvit, blbečku. Arogantní namyšlený spratku. Moment, to já jsem taky, ale to je teď jedno. Heh, až jsem si to z tady tohohle blázince uvědomil. Chlamu se dál jak praštěný. A hele, další zázrak. No tu moji šutrovskou tvář donutil smát se. A to jsem byl super-cool-emo-superhrdina. Keigh to měla v povídce. A musím uznat, že to je pravda.
"Gomenasai! Já… Já musím!"
Zas se na mě žene s tou hůlkou. Tak jo, do zbraně! K palbě připravit! Na odiv vystavuju svou Uchihovskou čest a svou Uchihovskou extra kamennou tvář. A také chakru. A zas ji sbírám do rukou. Ale rukama přitom tvořím pečeť. Mluvil jsem něco o katonu a tréninku? Tohle můžu brát jako trénink. Co na tom, že to tady celé podpálím? Tenhle blázinec?
"Katon! Goukakyuu no Jutsu!"zařvu a vypustím plamen. A po jeho zmizení se zas položím smíchy na podlahu. Hlava toho blonďatého… No, blonďatého. Teď to skoro žádné vlasy nemá. Prostě toho něčeho, co ještě před chvílí byl blonďatý magor, vypadá jak hlava jakési vypelichané kočky, co dostala prašivinu. Nechtěl bych takhle vypadat. Řehtám se ještě pěkně dlouho. Musí to slyšet až v Konoze. Třeba se tam z toho takříkajíc zastavil čas. Všichni tam stojí a pozorně poslouchají a možná si to i nahrávají. Protože tohle je jistojistě naposledy, co se takhle chlamu. Teď už jistojistě najdu ten východ, pak portál a nakonec odsud zdrhnu. Domů. Za svým milovaným Itachim. Jaksi se nemůžu dočkat sexu s ním. Jó, historický moment. Sasuke Uchiha se směje na celé kolo. Ale radši se uklidním, beru nohy na ramena a zdrhám. Nějakým zázrakem se mi opravdu povedlo dostat se před barák. No jo? Ale kam teď? Doleva? Doprava? Doleva? Doprava? Kašlu na to. Rovnou za nosem.
Hm, rovnou za nosem. To jsem se dostal do pěkné prdele. Jsou tu ulice, jakési divné červené budky, davy na ulicích, autobusy stejné barvy jak ty budky… Moment, jakýsi zrzek v klobouku tam teď vešel a podlaha té budky s ním zajela pod zem. Co je to za techniku? Tu se taky chci naučit! Třeba se s ní dostanu dom. Lezu do budky a zkouším přijít na kloub té věci. Vidím jakýsi divný přístroj a na něm tlačítka. A taky šňůru se sluchátkem. Jo, to bude telefon. No jo, to v Konoze nemáme, takovéhle vymoženosti. Zkouším se pomocí toho dostat pod tu zem. Beru sluchátko do ruky a mačkám ta tlačítka. Třeba mě to bez peněz dostane pod tu zatracenou zem. Hovno. Nefunguje to. A na displayi toho telefonu se objevují jakési klikyháky. Je to nějaká hatlamatílka. Je to děsně naškrábané. Naštvaně praštím s tím bazmekem a jdu pryč.
Najednou vidím, jak z té budky kdosi vylízá. Kurde, že bych se ho zeptal, jak se s tím jede pod zem? Ani nápad! Už jste viděli Sasukeho Uchihu, že by se někoho na něco ptal? On je přece Uchiha! Všecko ví, všecko zná. Ale moment. Tohohle týpka už jsem někde viděl. To šílené pruhované sako i s kalhotami nejde zapomenout. Kde jen to bylo? Á, už vím. To bylo, jak jsem pak narazil na tu trojici s tím brejlovcem, zrzkem a tou holkou. Hm, kašlu na to a lezu zpět do té budky. Ten týpek vypadal debilně. Když to zvládne on, dostat se pod tu zem, zvládnu to i já.
Vlezu do budky a zaktivuju sharingan. Třeba podstata celé téhle techniky bude skrytá uvnitř té věci. Ale ať koukám, jak koukám, nic nevidím. Že bych byl slepý, tomu nevěřím, takže můj sharingan na to nefunguje. Tak nezbývá nic jiného, než… Vyřešit to jako normální člověk. Čili metoda pokus-omyl. Zas mačkám ta tlačítka. Třeba jsem předtím namačkal blbý kód. Zas nic. Zkouším další kombinace. Nic. Tak sakra, jak se leze pod tu zem?! Praštím do toho a vylezu. Opřu se o tu budku. Sakra, co mám dělat? Já se chci dostat domů! Bezradně se dívám kolem, jestli neuvidím někoho, kdo by mi mohl alespoň trochu pomoct. Už jsem tak bezradný, že i má Uchihovská čest jde do prdele. Fakt. To jsem to tehdy fakt posral s těma Madarovýma očima, kurva.

LUCIUS:
Právě začala schůze smrtijedů. Nevím, proč ji pán zla naplánoval, asi zase kvůli zabíjení Pottera.
"Mí drazí přátelé," založí si ruce, "Sešli jsme se tu, protože, jak už jsem říkal minule, nadešel čas zabít Harryho Pottera. A nadešel čas příprav. A jak už jsem říkal, svojí hůlkou to udělat nemůžu. Potřebuji, přátelé, vaši pomoc. Jen s vaší pomocí se věštba naplní."
"Můj pane, vyberte si mou hůlku."
Jak jsem čekal, zase se ozvala Belatrix. Je do našeho pána blázen.
"A jak už jsem říkal, tvá hůlka to být nemůže, Belatrix. Během doby, co jsme se neviděli, jsem přemýšlel. Hodně přemýšlel. A hůlka, která by mi mohla pomoct, patří…"
Všichni napjatě očekávají. Já ne. Nemyslím si, že by mi pán udělal tu čest a vybral si moji hůlku. I když by mohl. Mírně se pousměju.
"…Albusi Brumbálovi."
Všem na pár minut sklapne, Belatrix nahodí výraz uraženého pudla. Jak jsem si myslel. Moje hůlka to nebude. Ach, jo…
"Pane…," namítne zas ten pudl. Ksakru, je už otravná!
"Mlč, Belatrix. Víš dobře, že Brumbálova hůlka je tou nejsilnější ze všech. A že ona jediná má takovou sílu, která dokáže překonat Harryho. Má ještě někdo nějaké námitky?"
Vzpomenu si na našeho návštěvníka. Mohl by nám být nápomocen. Ovšem nevím, jestli otom náš pán už neví… Belatrix je zticha a dál se tváří jako uražený pudl, ba ještě víc.
"Můj pane, myslím, že vím o někom, kdo by nám mohl být velmi nápomocen."
"Kdo je to, drahý Luciusi?" zeptá se mě on s v jeho případě podivnou zvědavostí v hlase.
"No, octnul se u nás úplnou náhodou a je to cizinec. Myslím, že Japonec, ale věřte, nedoporučil bych vám nikoho, kdo by vás mohl zklamat, můj pane."
"Japonec? To by mohlo být zajímavé," odpoví a založí si ruce.