Já se zase rozepsala. Jo, tohle měla být jednorázovka. Už jsem jak Lulina, která taky nedokáže napsat jednodílovku kratší jak na 3 strany xD Tohle bude mít tak... Pět, šest dílů? Já sama nevím. A kdo by to potom měl vědět, když ne já? Vy? Vy asi taky ne, že? Ale já vám, řeknu, kdo to ví. A z koho to ve vůbec žádném případě nedostanu ani heverem. Osud! Jo, to je taková svině, nic vám neprozradí, ale ví všechno dopředu! Napíchnout ho na kel šavlozubé ponožky je fakt málo.
Jo, k povídce: píše se mi zatraceně dobře. To asi proto, že jsem takové hovado (podle toho ta povídka taky vypadá), a taky proto, že je tam ten šílenec Lojza. Jop, za den jsem toho měla napsáno dost na to, že jsem neměla čas. A taky na to, že jsem půlku charakterů z Kuroshitsuji zapomněla a musela jsem to tahat z paty. Asi bych se taky měla napíchnout na ten kel té šavlozubé ponožky, ale myslím, že by to taky bylo málo. Asi si to Kuroshitsuji skouknu znova. Kéž by tak byla třetí řada... Muheheheheheh, že ten konec té druhé řady úplně vybízí k pokračování? Ciel a Sebby spolu navěky... BWAHAHAHAHAHAH, yaoi mozek přemýšlí. *devil face*
Doufám, že se vám povídka bude líbit :)
PÁR: Sebby/Ciel-můj oblíbený!!!
WARNING: pedofilní 15+ (je tenhle warning vůbec logický?)
VĚNOVÁNÍ: Katherinex
BETA: Mokkun z Boku no Pico
Kluk, jehož duše je čistá jako okvětí bílé lilie. Obklopena tou nejtemnější temnotou, a přesto tak nevinná. Touží po ní všichni démoni na světě. Jen se jí dotknout, jen ji ochutnat… Tak nevinná. V těle nevinného kluka. A on ji získá. Musí ji mít. Jednoho dne ji určitě získá. Ukradne ji tomu bastardovi. Sebastianovi! Stačí ho jen umně obelstít a uzavřít s ním smlouvu. A duše Ciela Phantomhiva bude patřit jen jemu. Claudu Faustusi!
"Claude! Co je s tou večeří? Chci jíst už konečně!" ozval se z jídelny dětský hlas.
"Už jdu, danna-sama," odpověděl pokorně tázaný. Nejlepší bude dělat, že se nic neděje. V poklidu přivést Aloise k takovému vzteku na Sebastiana Michaelise, že se nebude moct dočkat, kdy uspořádají výpravu do jejich panství. Až teprve tam, pod čepelí jeho nože pozná, co Claud vlastně zamýšlel. Už ale bude pozdě s tím něco udělat, neboť danna-sama zemře. Komorník vzal obrovský tác s jídlem a nesl jej do kuchyně.
"Dnes jsem vám připravil speciality italské kuchyně. Jako předkrm parmská šunka se žlutým melounem a křupavým toastem. Polévka minestrone zdobená parmazánem. To vše v souladu s penne s kuřecím masem a mozarellovou omáčkou, zdobené brokolicí, jako hlavní chod. A nakonec horké maliny s vanilkovou zmrzlinou a nejkvalitnější hořkou čokoládou. Jako nápoj pak pomerančový džus. Přeji vám dobrou chuť."
Za tohoto slovního doprovodu Claude naservíroval večeři.
"Beztak to bude nějaký blaf…" zvedl Alois otráveně vidličku a začal se s ní rýpat v předkrmu. Chutnal mu, ovšem nedával to znát. Neuměl prostě dát najevo potěšení byť jen z dobrého jídla. Za chviličku se pustil do polévky. Nic nedával najevo. Jemu to přece nechutná, je to hrozné. Tak hnusné, že by to ani pes nejedl. Beze slov ji ale snědl. A takhle dojedl celou večeři. Ticho mu ovšem nebránilo v tom, aby se zamyslel. Vzpomněl si na toho bastarda. Na toho, který ho zabil. Jeho nejlepšího kamaráda. Na Cielova Sebas-chana! Ovšem jen při pomyšlení na něj se mu udělalo tak zle, že jej raději rychle vypustil z hlavy, neboť by večeři ještě vyzvracel.
"Claude. Ukliď to," poručil.
"Yes, your highness," poklonil se komorník a poslechl. Potom se vrátil, aby svého danna-sama vykoupal a odnesl do postele. Šli tedy do koupelny, kde ho Claude začal pomalu vysvlékat. Jakmile na něj ale vztáhl ruku, Alois vykřikl.
"Nech mě!" odehnal ho.
"Danna-sama, co se děje?" zeptal se naoko starostlivě Claude. Tušil, proč je jeho pán takový. A v duchu se vítězně usmíval.
"Já ho nenávidím! NENÁVIDÍM HO!!! Claude! Zítra se vypravíme k panství Phantomhivů a zabijeme je!!! Skoncujeme to s nimi!!! Už se nemůžu dívat na to, jak si tam žijí a o bráškovi nic nevědí! Už to nevydržím!" křičel. Zhroutil se. Roztřásl se. Zavzlykal. Na zem upadlo pár jeho slz. Nevydrží to. Nevydrží! Nejraději by to skoncoval hned teď.
"Šššš, no tak. Danna-sama. Pojďte. Vykoupu vás a odnesu do postele," tišil ho Claud. Musí dělat, že je vše jako obvykle. Že mu bude věrně a oddaně sloužit než získá jeho duši. Alois Trancy se za žádnou cenu nesmí dozvědět, co Claude zamýšlí.
"Claude," vzhlédl k němu Lojza a uplakanýma očima se zahleděl do těch jeho, "Ty jsi jediný, koho mám. Kdo mi zbyl ještě po bráškovi. Viď, že spolu budeme až navždy? Jako dva démoni poté, co si vezmeš mou duši? Prosím. Nikoho jiného nemám a sám se cítím… tak hrozně. Prosím, zůstaň se mnou už napořád, Claude," brečel zas.
"Yes, your highness," přivinul si ho k sobě jeho služebník a pohladil jej po vlasech. Přitom se ale tak, aby to Alois neviděl, vítězně pousmál. Všechno jde podle plánu.
"Danna-sama, raději vás vykoupu a uložím do postele. Teď se potřebujete vyspat. Nejen pro vaše psychické dobro, ale hlavně na zítřek. Bude to zajisté velmi náročný den," pravil po chvilce a jak řekl, tak udělal. Alois kupodivu neprotestoval a jen, co ho jeho komorník uložil do měkounké postele, usnul. Vypadal tak nevinně.
MEZITÍM V PANSTVÍ PHANTOMHIVŮ:
"Mladý pane, měl byste už jít spát. Zítra nás čeká náročný den. Scotland Yard nás žádá o pomoc při vyšetřování. V Londýně zřejmě řádí žhář. Návštěva Elizabeth bude muset počkat," upozornil Sebastian svého pána sedícího nad nějakými papíry. Měl o něj starost. Ciel poslední dobou hodně ponocoval, což pro jeho dětské tělo nebylo dobré. Mohl by onemocnět.
"Scotland Yard? Proč jsi mi o tom neřekl dřív?"
"Omlouvám se, ale telegram přišel teprve před chvílí."
Ciel si povzdechl.
"Ach jo. Později přijít fakt nemohl… Sebas-chan. Napiš Lizzy telegram, že se návštěva ruší a nemůžu přijet. Bude sice naštvaná, protože má zítra narozeniny, ale Scotland Yard je Scotland Yard a tenhle případ se musí vyřešit. Popřej jí za mě aspoň všechno nejlepší. Mimochodem, jaký by byl náhradní termín?"
Sebastian otevřel diář.
"Pozítří máte schůzku s ředitelem jedné japonské továrny na hračky. V pátek pořádá královna diplomatickou schůzku a v sobotu hrabě Vicomt soutěž o to, kdo uvaří nejlepší kari, a karneval. Takže pondělí."
"Dobře. Napiš tedy, že přijedeme v pondělí," sbalil Ciel papíry a pero. Vše si schoval do šuplíku ve svém pracovním stole.
"Co si budete přát k večeři, mladý pane?"
"Jen něco lehkého. Nemám moc hlad," odpověděl tázaný a odebral se do jídelny. Sebastian pak do kuchyně. Za chvíli servíroval večeři.
"Dnes jsem vám připravil specialitu řecké kuchyně-salát tzatziki s grilovaným kuřecím masem. Jako nápoj pak osvěžující okurkový nápoj. Přeji vám dobrou chuť," postavil před svého pána jídlo. Zadíval se na něj, doufaje, že mu bude chutnat. Sebastiana vždy velice potěšilo, kdy mu jídlo jeho pán pochválil. Cenil si těch slov stejně, jako si cenil svého mladého pána. Měl ho víc než rád. Někdy mu dokonce připadalo, že ho miluje. Ciel ochutnal večeři. Zvědavě sousto žvýkal, tzatziki ještě nikdy nejedl. V ústech se mu rozlila příjemná chuť. Pousmál se, večeře byla skvělá jako obvykle. Napil se. A v duchu se rozplynul.
"Sebas-chan, to je úžasné," pochválil ho a jedl dál.
"Děkuji," poklonil se komorník. Usmál se. Další kompliment, kterého si bude cenit nad zlato. Nemohl se dočkat, až jej ponese do koupelny a bude ho svlékat, aby jej pak mohl okoupat. Jeho pokožka byla tak dokonale jemná. Miloval ji. Miloval celého svého pána. Pokaždé, když ho připravoval ke koupeli, měl co dělat, aby se udržel. Nic ale nedával najevo. Zatím. Byla jen otázka času, jak dlouho to ještě vydrží. Jakmile Ciel dojedl, Sebby jako obvykle sklidil ze stolu. Ciel zívl.
"Opravdu byste měl jít spát, mladý pane. Není pro vás zdravé ponocovat a navíc se musíte vyspat na zítřek," přešel k němu, vzal ho do náručí a odnesl do koupelny. Tam ho posadil na židli a začal svlékat. Páska přes oko, kabátec, košile… Knoflíček po knoflíčku ji rozepínal. Pomalu tak znovu objevoval tu krásu, co se pod ní skrývá. Nemohl se od ní očima odlepit, košili rozepínal skoro poslepu. Odepnul poslední knoflík a jemným pohybem ji ze svého pána sundal. Přitom se jakoby podvědomě dotkl jeho ramen a šíje. Pak se na něj na chvíli taktéž podvědomě zahleděl. Toužil po něm. Tak moc, že tentokrát měl opravdu co dělat, aby se udržel. Upřeně hleděl na jeho hruď. Ovšem v tu chvíli si připadal jako ten největší úchyl na světě. Ciel, tak nevinný, vlastně ještě dítě, a Sebastian po něm tolik toužil. Ale nemohl si pomoct. Tak moc ho miloval. Byla to láska k tomu klukovi, co jeho mozek zaplňovala touhou.
"Co se děje?" zeptal se Ciel, když se s ním dlouhou chvíli nic nedělo. Navíc mu přišlo divné, že na něj Sebastian tak kouká.
"Nic se neděje," vzpamatoval se rychle komorník a svlékl ho celého. Zase se na něj zahleděl. Jeho pán vypadal opravdu nevinně.
"Proč na mě tak hledíš?" zeptal se znovu mladý pán. Ne, že by mu Sebastianovy pohledy vadily. Jen se mu opravdu zdály divné. Sebby se však okamžitě vzpamatoval a bez řečí jej postavil do vany. Napustil do ní vodu a namydlil si ruce. Jemně jimi masíroval tělo svého pána. Znovu pocítil tu příjemně jemnou pokožku. Znovu pocítil křivky jeho těla. Měl touhu ho políbit. Nejen na rty. Zulíbat celé jeho tělo, ochutnat jej. Měl touhu se s ním vyspat. Ovládal se jen stěží. Mladý pán byl tak nevinně přitažlivý… Dopodrobna skenoval jeho tělo pohledem. A byl by to tak dělal i dál, kdyby jej Ciel nezarazil.
"Proč na mě pořád tak koukáš?"
Sebby se zarazil. Teď už mu neprojde nic neříct. Jak to ale jinak zakamuflovat? Nechce mu lhát. Miluje ho a není spravedlivé, aby své lásce lhal.
"Mám snad na kůži něco?" ptal se mladý pán dál.
"Ne, jste v pořádku," pokračoval Sebastian v koupání. Umyl jej od mýdla a zabalil do měkkého ručníku. Následně ho znovu posadil na židli. Sundal z něj ručník. Znovu se na něj zahleděl. Znovu ho vzrušoval pohled na to křehké bezbranné tělo. Ještě více po něm toužil. Zatřepal ale hlavou, aby tyhle myšlenky zahnal. Vždyť jeho pán je ještě kluk, proboha! Připadal si jak to největší hovado pod Sluncem. Radši vzal noční košili a svého mladého pána znovu oblékl. Opatrně ho vzal do náruče a odnesl do ložnice, kde jej uložil do měkounké postele.
"Dobrou noc," šeptl a políbil ho na tvář. Ještě se zadíval do jeho tváře a pak se vydal ke dveřím.
"Sebas-chan," ozvalo se z postele.
"Hn?" otočil komorník hlavu.
"Neodcházej ještě. Prosím."
Sebastian se usmál. Přešel tedy k posteli a usadil se na ni. Ciel se na něj zadíval. Byl to pohled plný vděčnosti. Byl tak rád, že ho má. Sebas-chan se o něj dovedl postarat nejen po materiální stránce, ale i po té duševní. Plně mu dokázal nahradit rodiče. Mladý pán zavřel oči a po chvilce pokojně usnul. A ze spaní se podvědomě chytil předloktí svého věrného komorníka. Na to se Sebby usmál. Opatrně, tak aby svého pána neprobudil, se zvedl z postele a odešel.
"Spěte sladce," nezapomněl mu přitom pošeptat do ouška a políbit ho na jeho dětsky jemnou tvář.
Žádné komentáře:
Okomentovat